Skupina Tvrdošíjní končí své společné aktivity roku 1924, kdy už progresivní pozice české umělecké scény ovládá revoluční mládež sdružená v Devětsilu a její hlavní mluvčí Karel Teige po sovětském vroru deklaruje „regulérní likvidaci“ dosavadních forem umění. Čapek se s ideály Devětsilu shoduje v důrazu na sociální otázky umění, v novém chápání funkcí umělecké tvorby, rozšiřování jeho tradičních hranic, odstranění výlučnosti umění a propojení umění a života, Ve svých referátech sice dokáže ocenit a pochopit umělecké snahy jednotlivců, cení si Muziky, Šímy, Hoffmeistera, Toyen, ale zásadně odmítá ideologii meziválečné avantgardy a v její politické utopii rozeznává nebezpečí totalitarismu a demagogie. Zdůrazňuje osobní hledání a požaduje umění jako individuální vyslovení osobní pravdy o světě, nikoli naplňování kolektivního programu. Čte kriticky dobová zářící politická i umělecká hesla a oponuje nedozrálé a nedomyšlené radikalitě Teigova marxismu. Opakuje-li Teige Erenburgovo heslo „Umění zítřku již nebude uměním,“ namítá Čapek lakonicky: „Škoda, ale snad tedy umění pozítřku jím zase bude.“ Přestože i jemu jde o přítomný život a přítomné umění, snaží se vnímat také jeho širší časový horizont i hlubší filozofický kontext.

Není sice stoupencem konzervativců, ale chce zůstat malířem. V rámci soudobé výtvarné scény proto hledá jen velmi obtížně pozici, která by mu vyhovovala: moderní směry, k nimž se před válkou hlásil, se akademizují, ale s radikalitou nastupující generace se také nemůže ztotožnit. Uvědomuje si, že proklamace vůdčích uměleckých sdružení jsou motivovány spíše bojem o mocenské pozice než uměleckými principy: „Z tradice si rádi dělávají válečné heslo starší, z tvorby kolektivistické zase generace mladé. (…) Obě strany se pro větší sílu opírají o nějaký politický základ; tradicionalisté vezou se s nacionalismem, kolektivní kamarádi s nejradikálnějším socialismem (…). Jedno ani druhé nebývá postupem uměleckým, nýbrž politickým, demagogicky agitačním a ofenzívním,“ píše ve stati O tradici a tvoření kolektivním, která nepřímo reaguje na Teigovy manifesty.

Čapek se vyhraňoval jako svobodomyslný individualista, jenomže dobový výtvarný život se rozvíjel především na bázi uměleckých spolků a nezařazení malíři měli velmi omezené možnosti vystavovat. Nakonec podobně jako Josef Lada, Jan Zrzavý, Josef Šíma nebo František Tichý zakotvil v Umělecké besedě, skupině, která neměla striktně formulovanou uměleckou orientaci, a proto v ní mohly najít azyl i svébytně orientované malířské osobnosti.