Přestože sám byl nedávno zaujat čistotou výtvarné formy, dospívá Čapek v roce 1923 ke kritice puristických tendencí, na něž se začíná orientovat mladá avantgarda. Postrádá v nich individuální svobodu a bezprostřední vztah k životu.

Jeho malba prochází zřetelnou proměnou. Rozmarná zátiší a malebné naivistické idylky střídají hrubé robustní figury Chlapů, jednoduchá geometrická stylizace se na čas zcela vytrácí, barevný kolorit je kalný a zemitý, znovu se prosazuje živelný malířský rukopis. Čapek usiluje o bezprostřední neakademické malířské pojetí, chce dosáhnout ještě prostší a méně stylizované polohy, než byl naivismus etapy nejskromnějšího umění.

Nové oleje, které vystavil na své první samostatné výstavě v Rudolfinu na jaře 1924, stoupence avantgardních tendencí zklamaly, Karel Teige mu vyčítal „zmatené uvolnění formy, přílišnou přítěž literárního obsahu, neodůvodněný sklon k sociální anekdotičnosti malby a s tím vším zřejmý pokles kvality“.

Obhroublí tuláci, pobudové, kteří se ve dvacátých letech objevují nejen na několika desítkách Čapkových olejů, ale i v kresbách, karikaturách, ilustracích a scénografických návrzích, však souvisejí s dobovou sociální malbou jen motivicky. Čapek nepoukazuje na sociální nerovnosti, v proletářských typech a spodině společnosti hledá pravdivou, nepřikrášlenou a vnějšími prostředky nezastřenou podobu člověka. „Podle oficiálních výstav dalo by se soudit, že neexistuje člověk dneška, že jsou jenom nudity a placené a platící modely. Současný člověk nevystupuje na obrazech jako např. člověk renesanční nebo gotický; zdá se být daleko bezvýznamnější. Nebyl vystižen,“ stěžuje si Čapek v článku Pokus o pokus. Svůj aktuální obraz člověka se pokouší budovat od zdola. Chuďas pro Čapka znamená nejprostší kladnou jednotku lidství: „Ano, to jsem já; mne znají všude. – Já jsem totiž člověk. Nikdo mne jinak nejmenuje. Říkají mně ,člověče, já vás dám sebrat‘, nebo ,člověče, ukliďte, udělejte, přineste mně tohle a tohle‘, nebo ,táhněte, člověče‘,“ říká Tulák ve hře Ze života hmyzu.

Takového člověka, jednoho z mnoha, anonymního, a přece dramaticky prožívajícího svůj osobní příběh, se Čapek pokouší postihnout malířskými prostředky. Jeho malba zůstává zakotvena na bázi nepopisného znaku, ale zároveň se snaží co nejživotněji zpřítomit obecné i individuální rysy lidské existence.