Na počátku dvacátých let se Čapkova situace životní i umělecká rozjasňuje. Skupina Tvrdošíjní, založená ještě v posledním roce války, oficiálně reprezentuje progresivní pozice výtvarného umění mladého československého státu, Josef Čapek získává roku 1919 redaktorské místo v Národních listech a konečně se může oženit a založit rodinu.

V obrazech Pijáků, Žebráků a Truchlících nějaký čas ještě doznívá válečné trauma, zato v autoportrétu Mr. Myself z roku 1920 potkáváme již jiného Čapka. Výraz tváře sice zůstává vážný a hloubavý (existenciální reflexe už se Čapek nikdy nezbaví), ale malířské podání je naivisticky hravé, uvolněné a rozmarné.

Bezprostředně se v něm promítá nový koncept tvorby, k němuž Čapka přivedla obhajoba moderních výtvarných směrů. Útlá knížka Nejskromnější umění, vydaná v Aventinu v roce 1920, neměla žádné programové ambice, obsahovala jen několik velmi osobních úvah nad přehlíženými oblastmi umění, tvorbou naivních malířů, řemeslnou a brakovou produkcí i nad možnostmi fotografie a filmu, které tehdy ještě pod správu Múz nepatřily.

Čapek se tu vyznává ze svých zálib a zveřejňuje své fotografie vývěsních štítů, pouťových váziček, či hrnečků z hokynářského krámku na Smíchově, přesto jeho stati přestavují podstatné přehodnocení klasického pojetí uměleckých hodnot a formulují estetickou koncepci v Čechách převratnou a v Evropě aktuální.

Oficiálního „vysokého umění“, založeného především na kultivovaném řemeslném akademismu, si Čapek příliš necenil. Závažnější a pravdivější vyjádření nacházel v tvorbě malířů vývěsních štítů, která je motivovaná hlubokým zaujetím realitou a vzniká spontánně, bezprostředně. „Malíř vývěsky neomalovává svůj model, ale vybavuje jej z vnitřního vědomí. Je přirozeno, že k základnímu nazírání na věci se pojí elementární, nesložité výtvarné podání, neboť jak prosté je diletantovo srdce, tak prosté jsou i jeho výtvarné prostředky, tak čisté a přímé,“ charakterizuje Čapek anonymní umělce “z lidu“ a také svou vlastní tvorbu zakládá na naivisticky bezprostředním a jednoduchém malířském vyjádření.

Myšlenky Nejskromnějšího umění měly bezprostřední ohlas i na české kulturní scéně. Ovlivnily nejen proletářský naivismus raného Devětsilu, dokonce i Teigův koncept poetismu čerpá z poetiky městského folklóru, jehož hodnotu pro moderní umění Čapek objevil. Nová umělecká mládež se zpočátku k Tvrdošíjným bez problémů přihlašuje. Vladislav Vančura a Karel Teige přispívali dokonce do sborníku Musaion, který v letech 1920–1921 sloužil za redakce Karla Čapka jako tribuna Tvrdošíjných. „Byli jsme nestoudně mladí a kritičtí, ale to, že Čapci byli při tom, když v Paříži začal kubismus, to bylo neodpustitelné a mělo naši úctu,“ vzpomínal později Adolf Hoffmeister.

Obě generace zpočátku spojovaly stejné lásky: Apollinairovo Pásmo, Celník Rousseau, Charlie Chaplin, detektivky a buffalobilky, umění periferie, fotografie a film. Tato symbióza měla však jen krátké trvání a brzy ji ukončila rozdílná ideologická orientace. Už roku 1921 spojuje Teige program nového umění s politickou utopií: „Malíř a básník, stavitel nového světa, věrozvěst nového ráje a příchodu království srdce jest zároveň i agitátorem socialismu,“ deklaruje v Musaionu ve svém manifestu Obrazy a předobrazy. Rudou hvězdou komunismu, k níž tehdy vzhlíželi evropští intelektuálové, se však Čapkové oslnit nenechají, odmítají strategii Proletkultu a velmi záhy rozeznávají totalitní charakter komunistického režimu.

„Lidé, kteří mají příliš volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelně náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho fazónu. Bylo by pak nutno uložiti jim velikou disciplínu a spoutati je zcela vášnivě slepou důvěrou k programu a praxi strany, aby právě zde přestali přemýšlet,“ uvědomuje si Čapek ve své odpovědi v anketě Proč nejsem komunistou.