Zkušenost války přirozeně zdůraznila hodnotu elementárních lidských vztahů a obyčejných, všedních dimenzí života. To, co se zdálo dřív samozřejmé a bezcenné, se stalo nedostupným, maličkosti všedního dne získaly nedozírnou cenu. Pro Josefa Čapka, kterého už dřív přitahovala zázračnost všední lidské existence, to neznamená žádnou dramatickou proměnu, spíš prohloubení dosavadního pohledu na člověka a koncentrovanější vyjádření. Maluje jemné intimní motivy Dívčích postav a Toalet, v nichž můžeme najít nejen osobní malířské vyznání milované dívce, ale i obecnější svědectví o bezprostřední hodnotě citových prožitků a vazeb,

V tomto období dostává v čapkových obrazech novou úlohu světlo. Tento malířský prostředek odkazující k duchovním dimenzím využíval už už v kubistických figurách a hlavách z let 1913-1914, naplno však vytěžil jeho výrazové možnosti za války. Světlo se stává hlavním aktérem kompozice, sjednocuje a rytmizuje obrazový prostor, je nositelem symbolických významů. Nezaplavuje zobrazované scény jen zvenčí, ale vyzařuje zevnitř figur či předmětů jako aura. Umožňuje nejen věci vidět, ale také jim dává zářit. U Čapka má svou záři často i nejvšednější předmět či situace. Proto dokonce i  Karel Teige uznal, že jeho oleje z válečných let jsou „magické básně“.

V nucené klauzuře za první světové války definitivně krystalizuje Čapkovo autonomní výtvarné pojetí, které rozvíjí podněty kubismu a expresionismu, ale vyvazuje se z jakékoli stylové nebo směrové ortodoxie. Jediný příkaz, který uznává, je požadavek vnitřní svobody. Jde mu především o dosažení maximální intenzity výrazu a bez zábran čerpá z široké škály formálních prostředků. Zná minimalistickou úspornost i dekorativní rozmařilost, smí využít puristicky strohý znak i něžný detail, kombinuje geometrické schéma s živelným výrazem malířských gest. Maluje dokonce obrazy, které v té době v podstatě nebyly profesionálního výtvarníka hodny, protože porušovaly jak pravidla tradičního akademického pojetí, tak i požadavky kubistické stylové kázně. Patří k nim drobná Zátiší s nůžkami a především Hlava chlapce (Úžas) z roku 1916. Oblá dětská tvář na tomto obraze nemá anatomickou věrnost ani zřetelnou „tvárnou logiku“, zato má bezprostřední paralelu v Čapkově povídce Chlapec, soustředěné na dětské vidění světa, které má podobně jako umění schopnost poměňovat realitu: „V třpytícím se písku, barevném oblázku a lesku pozlátkovém, v matných hloubkách a chudém světle kamenného krystalu vidí zázrak a mimosvětskou krásu; nikdy ji později neuzří a nikdy na ni nezapomene.“ Snaha vyjádřit úžas nad prostým zázrakem života a pokora před nekonečným tajemstvím existence přivádí Čapka už v roce 1916 k naivismu.