Po návratu z cest čeká Čapka nejen na dálku rozkvetlá křehká láska, ale také plno práce. Konečně se platně zapojuje do aktuálního výtvarného dění, a to jako malíř i publicista. Stává se členem Skupiny výtvarných umělců, která sdružovala nejen malíře, grafiky a architekty, ale i literáty, hudebníky a výtvarné teoretiky a programově sledovala nové umělecké výboje. Vydávala i vlastní časopis Umělecký měsíčník a Čapkovi byla dokonce svěřena náročná funkce redaktora.

Na první výstavě SVU zahájené v lednu 1912 vystavoval práce založené ještě na uvolněném malířském gestu, jistý výrazový posun naznačovala jen barevnost redukovaná na zemité tóny. Teprve v průběhu roku 1912 vstřebával zásadněji svou pařížskou lekci, až v Praze maloval marseilleské motivy, v nichž se pokoušel vyrovnat s novou výtvarnou řečí. V prvních kubistických plátnech z roku 1912 je ještě dost patrná závislost na příkladu Picassa a Braqua, záhy se však Čapek staví na vlastní nohy. Jeho práci charakterizuje neustálé experimentování. Úporně hledá, pochybuje o svých silách a možnostech, ale zároveň má ctižádost obstát se ctí, dokázat, že „mladé české umění (...) není jen filiálkou francouzské produkce“. Svým úsilím o  osobní modifikaci nových výtvarných tendencí se ovšem dostává do sporu s Fillou, který prosazuje ortodoxní následování Picassa. Spory kolem „pravého kubismu“ se ve Francii rozhořely právě během Čapkova pařížského pobytu. Guillaume Apollinaire, básník citlivě a prozíravě komentující nové umění, chápal kubismus jako široce založené hnutí s plejádou individuálních projevů a zahrnoval do něj nejen italské futuristy, ale i Duchampa nebo Kupku (jako představitele „orfického kubismu“). Zato Kahnweiler zdůrazňoval především význam tvorby Picassa a Braquea a distancoval se od ostatních malířů, kteří reprezentovali analytický kubismus na velkých salónních přehlídkách. To byli jen „menší kubisté“, sateliti velkých hvězd. Tato situace se přenáší i do Prahy. „Umělecký měsíčník od svého počátku stál proti futurismu a takzvanému proudu kubistickému, a trvaje stále na stanovisku kvality, uváděl jediné skutečné umělce Picassa, Braqua a Deraina,“ zdůrazňuje Filla, podporován Vincencem Kramářem. Pojem „kubisté“ má v jejich textech hanlivý význam: označuje ty, kteří využívají a rozmělňují Picassovy objevy.

Čapek naopak zastává a obhajuje apollinairovské stanovisko široce akceptující nové tendence jako organicky se vyvíjející celek. Je přesvědčen, že „moderní umění je cílem, k němuž vede mnoho cest“. Koncem roku 1912 spolu s Václavem Špálou, Vlastislavem Hofmanem a Josefem Chocholem ze Skupiny výtvarných umělců odchází, progresivní pozice však neopouští. Stává se členem Mánesa a jako redaktor Volných směrů dál zaujatě prosazuje nové umění, objasňuje jeho vývojovou logiku a hájí jeho legitimitu. Iniciativně se podílí na organizaci významné mezinárodní výstavy Moderní umění, která v Praze v únoru 1914 představila široké spektrum nových výtvarných tendencí.

Čapkovy obrazy z období 1913–1914 se vyvíjejí k velmi osobité reakci na kubistické podněty. Povzbuzen příkladem etnického umění dospívá k osobité výtvarné poloze, jež z pařížské malby přejímá spíš podstatné principy vztahu ke skutečnosti než konkrétní formální postupy. V obrazech z roku 1914 už samostatně a svobodně prověřuje různé možnosti konstrukce znaku i organizace obrazového prostoru a zkoumá výrazové možnosti vyjadřovacích prostředků.

Když si osvojil novou „řeč formy“ soustřeďuje se na obsah a výrazovou intenzitu své výpovědi. Jeho ikonografie se začíná svébytně vyhraňovat; nevolí si neutrální akademické náměty, ale motivy, které se ho bytostně týkají: maluje sebe, Karla a Jarmilu, maluje Námořníka, jako vzpomínku na své cesty a symbol touhy po dálkách a dobrodružství. Především se však soustřeďuje na všední momenty života a na přehlížené lidské typy, jako je Harmonikář nebo Kolovrátkář: „Úmyslně jsem volil typ co nejbanálnější; úlohou bylo tuto banalitu proniknout co nejhlouběji ze stanoviska malířského a docílit podobný pocit, jako máme nad některými fotografiemi, nad figurami Cézannovými a Picassovými: že lidé, i když je můžeme očichat a ohmatat, jsou trochu jako zjevením. A to se mi ze všeho nejvíce zamlouvá, /… / když z něčeho nejobyčejnějšího jde pocit zjevení, a přitom existence a pravdy,“ komentuje Čapek v dopise Jarmile svůj olej Piják z roku 1913. Víc než o formální dokonalost a vývojovou progresivitu mu jde o intenzivní vyjádření životní zkušenosti, svého vnímání světa. A již v této etapě tvorby ho zajímá především „obyčejný člověk“. To je téma, které bude oba Čapky po celý život spojovat, i když opustí společnou dílnu a vydávají se každý vlastní uměleckou cestou.