Pařížská lekce

Chodím po muzeích a výstavách a často raději ještě po přístavech parníků, po tržištích a skladištích, dívám se na davy a na krásně nalíčené ženy a třeba na veliké skleněné střechy tiskáren a továren u vytržení nad tím, že se domnívám zde nalézti novou architekturu […].

Nedovedu přijímat lahodné výsledky zdejší kultury s naprostou důvěrou a poddajností, musím často protestovat, jsem násilněn, utlačuje mne a já ji pro svou ubohou českou osobu odmítám. Psal jsem již do Prahy, že se nevrátím jako vznešený Pařížan a že nepřivezu do Prahy nejnovější vzorky.

Josef Čapek v dopise Jarmile Pospíšilové, 1911

Na začátku dvacátého století byla Paříž nejvýznamnějším uměleckým centrem, kde se odehrávaly zásadní proměny výtvarného vyjadřování. Proroctví Friedricha Nietzscheho, ohlašující zásadní přehodnocení všech hodnot, se začíná zřetelně naplňovat právě v umění.

Ještě se nestačily okoukat dynamické secesní křivky Guimardova Metra, otevřeného k Světové výstavě 1900, a už je tu Henri Matisse, jehož obrazy hýřící divokými barvami zdůrazňují výtvarnou svobodu a odmítají závislost malby na viděné realitě, a vzápětí oslňuje i pohoršuje Pablo Picasso, který nectí perspektivu, rozbíjí tvary a hlásí se k primitivním barbarským fetišům, které dosud nikdo za umění nepovažoval. Po staletí uznávaná koncepce tvorby se hroutí, klasické pojetí umění je zpochybněno novými uměleckými výboji.

Do Paříže tehdy směřují z Evropy i z Ameriky všichni, kdo chtějí v moderním umění něco znamenat, a mladí čeští umělci vedení heslem „otevřít okna do Evropy“ nejsou žádnou výjimkou. Ani Josef Čapek neodolá, předčasně ukončuje studium na UPŠ a vyráží na zkušenou. Plánoval si původně zhruba tříletou cestu po Evropě, ale nakonec svůj velký cestovní program zredukoval na necelý rok v Paříži a několik týdnů ve Španělsku.

V Paříži navštěvoval ateliér Colarossi, zvaný též Académie de la Grande Chaumière, ale stejně významné, ne-li významnější školení mu poskytují Louvre, Lucemburská zahrada, muzeum etnických kultur Trocadéro a výstavní síně a galerie, hlavně Wollard, Bernheim a Kahnweiler.

Měl příležitost zastihnout v Paříži dvě zásadní výstavy, které měly v dějinách francouzského umění přelomový význam: Podzimní salon 1910 s prvními ukázkami kubismu a pak na jaře 1911 salon Nezávislých s retrospektivou Henriho Rousseaua a s proslulým sálem 41, kde vystavovali tzv. menší kubisté (Delaunay, Le Fauconnier, Gleizes, Metzinger, Léger), kteří na základě Picassova a Braquova impulsu systematicky rozvíjeli kubismus jako novou malířskou metodu.

Korespondence s Jarmilou Pospíšilovou, spolužačkou z UPŠ, s níž se Josef Čapek těsně před odjezdem sblížil, dosvědčuje, že byl touto přehlídkou zmaten a zaskočen. Osobní vztah k novým výtvarným principům hledal velmi pomalu a nesnadno. Ve svých obrazech z pařížského období uplatňuje především fauvistické prvky a na kubismus zatím výrazněji nereaguje. Buduje prostor i výraz obrazu barvou, pomíjí detaily a zjednodušuje tvary na elementární obrys, ale nepracuje s geometrickými strukturami kubismu ani s rozkladem tvaru.

Jistě dobře věděl, že nejdůležitější jména toho času jsou Braque a Picasso, a jistě znal Kahnweilerovu kolekci. Snažil se je však pochopit, nikoli napodobovat. Nechtěl přejímat cizí názor, potřeboval si utvořit svůj. Nešlo mu o momentální úspěch, jeho ctižádost byla založena hlouběji: chtěl, aby jeho práce měla vlastní hodnotu.

Osudově pak Čapka zasáhlo setkání s okrajovými a dosud neuznávanými polohami tvorby, na jejichž hodnotu nové pařížské umění poukazovalo: s naivním projevem Henriho Rousseaua a s etnickým uměním, které bylo založeno na zásadně jiném pojetí tvorby a vztahu k realitě, než jaký znala evropská akademická tradice. Čapek zaujatě studuje etnografické sbírky v Trocadéru, kreslí si náčrtky a píše poznámky, z nichž potom vychází jeho článek Sochařství černochů z roku 1918 i pozdější knižní studie Umění přírodních národů. To nejdůležitější, co si Čapek z Paříže přiváží, je zárodek svérázného konceptu primitivismu. Uvědomuje si, že pojem umění nelze vázat na tradiční instituce, že životní hodnoty je nutno hledat mimo akademickou produkci, a tímto směrem se postupně orientuje jeho vlastní tvorba.

Dvě postavy, 1910
Dvě postavy, 1910
U stolu, asi 1910
U stolu, asi 1910
Hasiči, 1911
Hasiči, 1911