Od léta 1930 jezdí Čapek s rodinou pravidelně na prázdniny do Oravského Podzámku a tyto letní pobyty pro něj znamenají nejen šťastné období výrazového uvolnění a katarze, ale zásadně ovlivní i jeho další uměleckou cestu. V prostředí, kam moderní civilizace zasáhla zatím jen minimálně, nachází ideální model života podřízeného rytmu přírody a zakotveného v přirozeném etickém řádu ustáleném tradicí, svět, který intelektuální kultura dvacátého století hluboce postrádá.

Jeho malbu ve třicátých letech zcela ovládnou oravské motivy. Jsou to obrazy živelné, svobodné a monumentální i v menších formátech. Podoba člověka, kterou Čapek léta zaujatě sleduje, v nich dostává místy až mytické dimenze. Po Chlapech a dětských motivech nyní přicházejí na scénu Ženy, archetypy spojené se základní existenciální zkušeností.

Když si Čapek v roce 1934 pokouší odpovědět na otázku „Co má člověk z umění“, dospívá k závěru, že hlavním smyslem tvorby je „konfrontace s bytím“. Nehledá však bytí v prostorech nekonečných filosofických konstrukcí, ale tady a teď. Maluje pradleny, matky, hospodyně věnující se své všední práci, nevzhledné staré ženy dřímající na židli a jejich každodenní činnosti povyšuje téměř na úroveň rituálu.

Obsahové soustředění k elementárním životním hodnotám se promítá i do stylu Čapkovy malby. Je stále důsledně založena na svébytných výrazových schopnostech barvy, linie a tvaru, ale zároveň se vrací k spontánnímu malířskému rukopisu a organicky formovaným popisným znakům. Čapek v podstatě spojuje dva principy, které se na začátku století zdály neslučitelné, a kupodivu se mu to daří.

V této době se Čapek definitivně přihlašuje k laictví a rozchází s aktuálními uměleckými programy, které se soustřeďují především k sebedefinici, k vymezování a negování vlastních hranic. Zatímco meziválečná avantgarda staví na permanentní inovaci uměleckého vyjádření a spoléhá na nové technologie a metody tvorby, Čapek postupně rehabilituje klasické obrazové symboly. Oponuje utopickým sociálním konceptům, které v revolučním opojení přehlížely limity lidských možností. Je přesvědčen, že úkolem umění není svět přetvářet a zlepšovat, ale objevovat jeho krásu a hodnotu. Netouží být průkopníkem nových směrů ani budovatelem lepších zítřků, ale to neznamená, že jeho ambice jsou nízké: „Kéž bych mohl ponechati po sobě svědectví, že člověkův život je věcí pro něho velmi podstatnou, hodnou bojování, trápení i vděku, v podstatě krásnou a šťastnou!“ přeje si Josef Čapek. V kontextu umění třicátých let, které se tehdy hlásilo k Marxovi a k markýzi de Sade, to ale není nic snadného. „Vysoké umění“ se noří do temných zákoutí lidské duše a hlubin podvědomí, ale oslava prostých životních radostí do jeho rejstříku nepatří. Pozitivní témata náležejí nanejvýš do sféry prodejných kýčů a umělec hodný toho jména může sledovat manželské trojúhelníky a citové krize, ale nikoli mladou rodinu na procházce. Jestliže si Čapek dovolí malovat Ženu loupající brambory nebo Děcko dloubající se v nose (tyto obrazy jsou dnes bohužel nezvěstné), vydává se na velmi nejistou půdu. Nevyhlašuje sice žádné destrukce ani revoluce, přesto se nenápadně pohybuje v oblasti nedovoleného.