Na přelomu dvacátých a třicátých let Čapek motivy Chlapů na čas opouští a jeho tvorba prochází rozmarným stylovým intermezzem. Na motivech květin, zátiší, koupání a krajin rozehrává bohaté variace různorodých formálních pojetí, jako by zkoušel mluvit různými jazyky a prověřoval možnosti, které moderní malbě zbývají. V pozadí jeho experimentů nepřímo stojí příklad Picassa, geniálního patrona modernismu, který tehdy dokazoval, že životnost štětcové malby zdaleka není vyčerpaná: „Picassovy obrazy nejsou opakováním stejné formule; každý téměř je novým pokusem, každý téměř má svůj nový vlastní výtvarný nápad, svou vlastní ideu…,“ zdůrazňoval Čapek v Lidových novinách v roce 1922. V době, kdy se Picassovy výtvarné objevy v rukách stovek malířů v Evropě i Americe proměňovaly v novou malířskou konvenci, se Čapek snažil hledat nová formální východiska.

Koncept nejskromnějšího umění, zaměřený na primární zdroje umělecké tvorby, ho logicky přivedl k dětskému výtvarnému projevu, jímž se inspirovali i Paul Klee, Joan Miró a další malíři vychovaní kubismem. Freudismus odhalil v dětství klíčovou etapu života a princip hry se v meziválečném období stával ústředním pojmem v interpretaci umělecké tvorby.

Čapek dosud poukazoval na souvislost mezi moderním uměním a dětskou tvorbou spíše v rovině teoretické, nyní ji bezprostředně zrcadlí i jeho malba. Kouzelná dvířka k zahradě dětství mu zřejmě naplno otvírá malá Alenka, narozená v dubnu 1923, s níž může znovu autenticky prožívat spontánní, bezprostřední vztah ke světu a sledovat svobodnou hru imaginace, kterou dosud nebrzdí racionalita ani přejaté konvence. „Když jsem byl malý školák, tu se mně svět nejevil ničím jiným než převelikým hřištěm, rejdištěm nejrozmanitějších her a zábav, jaké si jen klukova rtuťovitost dovede vymyslit. Divil jsem se vždycky, proč dospělí dělají svou práci s takovou zamračenou vážností,“ vzpomíná Čapek ve fejetonu Cestou do kopečka z roku 1925. „Nechápal jsem dospělých a litoval jsem jich, že si nedovedou zařídit život tak jako chlapci; jak to, co je to napadlo a přemohlo, že jim život přestal být hrou?“

S dětským světem se Čapek stýká v několika úrovních. Děti jsou na čas výhradním motivem jeho obrazů. Nefascinují ho ovšem jako roztomilé buclaté postavičky, hledá v nich – podobně jako v Chlapech – elementární, prvotní podobu člověka. Z dětské kresby vyvozuje také příklad vizuální znakové interpretace reality, která je zcela nepopisná, a přece podává přímočarou a srozumitelnou informaci. Křivolaká elipsa může být domem, stromem, člověkem, v nových kontextech ožívá nesčetnými životy.

Čapek nezůstává jen u inspirace výtvarným kódem dětských čmáranic, především se od dětí učí permanentní svobodě. Sleduje jejich hru jako ideální formu života i model uměleckého tvoření. Hra podobně jako umění spojuje svobodu a řád a magicky transformuje realitu v zázračný svět. Denně opakuje stejné modely, a přitom zůstává svobodnou a tvořivou, není mechanickou variací, ale znovu autenticky prožívanou událostí: „Ty děti si ustavičně hrají, nikdy toho nebyly a nebudou nabaženy a též já nikdy toho nebudu syt,“ vyznává se Čapek roku 1935 v katalogu výstavy Na dětský motiv.

Hraje si se znaky, barvami a liniemi, napodobuje přímočarost a spontánnost dětského vyjadřování. Celý jeho další výtvarný vývoj bude v podstatě prohlubováním prostoty pohledu.

Na oplátku pak také sám kreslí a maluje pro děti. Dokáže citlivě pochopit dětské vnímání a vyjít mu vstříc. Jeho ilustrace pro děti, především autorská knížka Povídání o pejskovi a kočičce, patří dodnes k nejoblíbenějším dětským titulům.

„Dětská“ perioda Čapkovy tvorby vrcholí sérií pastelů nazvanou Na dětský motiv, která byla vystavena v Praze 1935 a v následujícím roce reprezentovala současné československé umění na bienále v Benátkách. Dětské postavičky však zůstávají konstantním motivickým prvkem Čapkových obrazů, objevují se i ve čtyřicátých letech na posledních kresbách a olejích z koncentračního tábora Sachsenhausen.