Když se Josef Čapek na konci třicátých let ohlížel za svou dosavadní tvorbou, neměl o její hodnotě přehnané iluze: „Dostávám se v umění ve svých padesáti letech tam, kde jsem měl, běda!, býti už i v pětadvaceti. Nechtěl jsem na světě nic dobývati, mimo sebe. Zemru chudý,“ čteme v knížce Psáno do mraků. Ve skutečnosti už měl za sebou práci, která by naplnila několik tvůrčích životů. Na jeden by vystačily jeho novely, eseje, prózy a dramata, na druhý žurnalistické texty, výtvarné kritiky a teoretické eseje, samostatnou kariéru mohou pokrýt scénografické práce, karikatury, ilustrace a knižní obálky, a to ještě není zmíněno to hlavní – malířská tvorba, na níž Čapkovi nejvíce záleželo.

Vstupoval na výtvarnou scénu na začátku dvacátého století, kdy evropské umění procházelo zásadní proměnou. Moderní směry přinesly radikálně nový vztah ke skutečnosti a zpochybnily dosavadní koncepce dějin umění i estetické definice podstaty a funkce výtvarného díla. Mnozí umělci proto provázeli svou tvorbu i závažnou teoretickou reflexí. Také Josef Čapek se pokoušel hledat vlastní odpovědi na klíčové otázky modernismu. Nepřijímal umění jako profesi, zábavu nebo sebeprezentaci, chápal ho jako odpovědné životní poslání. Neustále se ptal po jeho smyslu a dospíval k závěrům, které na jednu stranu samozřejmě odpovídají dobovému myšlenkovému rámci modernismu, ale zároveň nesplývají s většinovými trendy. Čapek vychází z přesvědčení, že tvořivost patří k základu biologické existence člověka a odráží jeho vztah ke světu. Podstatu umění pro sebe definuje jako „konfrontaci s bytím“ a spojuje počátky umění s magií a náboženstvím, s prvotní bázní před nekonečným tajemstvím života a neobsáhnutelností vesmíru, která je v kultuře dvacátého století přehlušena výdobytky moderní civilizace.

Před první světovou válkou byl zaujatým stoupencem progresivních výtvarných tendencí. Francouzský kubismus a německý expresionismus mu pomohly proniknout k autonomním výrazovým možnostem výtvarných prostředků a přivedly ho také ke zkoumání prvotních forem lidské tvořivosti. Důležitý impuls mu poslytlo také umění přírodních národů a neškolená tvorba naivistů. Na této bázi zůstává jeho výtvarné dílo trvale zakotveno. Hranice jednotlivých moderních směrů pro něj byly příliš úzké, neuznával žádnou ortodoxii a trval na osobní výpovědi a svobodě tvorby.

Originalita a svoboda ovšem patřily ke klíčovým heslům modernismu. Většina dobových uměleckých manifestů je však hlásala jen v abstraktních pojmech a v praxi podřizovala individuální názor společnému programu. V meziválečném období byly navíc progresivní umělecké tendence spojeny se sovětskou ideologií a přejímaly totalitní strategie. „Rudá, rudá je hvězda komunismu a mimo ni není modernosti,“ vyhlašovala i devětsilská avantgarda. Příklad umění přírodních národů a “nejskromnějšího umění” laiků a diletantů pomohl Čapkovi nepodlehnout modernistické megalomanii a střízlivě hodnotit možnosti umělce. Měl sílu postavit se mimo hlavní vývojový trend sledující nebezpečnou utopii, a přitom nesklouznout k pasivnímu konzervativismu, najít si vlastní prostor mimo konvence tradiční i nové.

Postupně dozrával k osobitému, eticky založenému konceptu tvorby, který oponoval revolučním avantgardním tezím: Jestliže má umělec k dispozici široce otevřený pojem umění a neomezené prostředky výrazu, tvorba je přístupná všem a uměním může být cokoli, pak se může umělecké hodnocení opírat jen o vnitřní, etická kritéria: „Řemeslný talent nedělá umělce; dělá ho od základu talent mravní, totiž mravní ve smyslu osobní tvořivosti,“ zjišťuje Čapek. Uvědomuje si, že umění je instituce, která staví na svobodě tvorby, ale zároveň permanentně tvoří nové konvence, a že nejobtížnějším úkolem moderního malíře je uhájit si vnitřní nezávislost.

Čapek se příliš neptal po aktuálních požadavcích umělecké scény, spojoval hodnotu umění s pravdivým vyjádřením podstatných obsahů individuální životní zkušenosti a díky tomu jsou dnes jeho obrazy tak životné a cenné. Jeho tvorba dává příklad a naději i v současné době: ukazuje, že budoucnost umění je spojena s osobním tvůrčím vkladem, že nezávisí na institucích a teoretických konceptech, ale na lidských kvalitách a na etice tvorby.